Ve čtvrtek 2. října zemřel ve věku nedožitých 93 let Ing. Zdeněk Šroubek, DrSc., fyzik a odborník na elektronovou paramagnetickou rezonanci a na hmotovou spektroskopii sekundárních iontů, významná vědecká osobnost našeho ústavu, ale také emeritní člen Učené společnosti.
Zdeněk Šroubek byl spjat s naším ústavem od roku 1956, kdy do tehdy ještě Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV nastoupil na aspiranturu. Svůj život zasvětil studiu celé řady fyzikálních problémů, na ÚFE pomáhal zakládat dnešní oddělení Příprava a charakterizace nanomateriálů. V posledních letech života působil jako Emeritní vědecký pracovník Akademie věd ČR.
Ohlédnutí za Zdeňkem Šroubkem
2. října 2025 odešel emeritní pracovník AV ČR a emeritní člen Učené společnosti ČR Ing. Zdeněk Šroubek, DrSc.
Zdeněk se narodil 9. října 1932 v Praze, kde v roce 1953 maturoval a nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT. Jeho zájem se ale již tehdy začal přiklánět spíše k fyzice. Již během studií si našel vedlejší zaměstnání ve Výzkumném ústavu pro elektrotechnickou fyziku na Karlově náměstí a přednášky na fakultě povětšinu nenavštěvoval. Mezi stěžejní oblasti jeho vědeckého zájmu patřily problémy kvantové fyziky, které horlivě studoval a diskutoval s kolegou Evženem Šimánkem.
Po skončení studia v r. 1956 se přihlásil na aspiranturu do Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV a pokračoval ve svém samostatném studiu fyzikálních problémů. Disertační práce pojednávající o vlivu kvadrupólového rozštěpení molekul NH3 na stabilitu čpavkového maseru, kterou obhájil v r. 1961, byla spíše jen epizodou na cestě k fundamentálnímu fyzikálnímu výzkumu.
Soustředil se především na oblast Elektronové Paramagnetické Rezonance (EPR). Vytvořil základ nové skupiny pracovníků (Evžen Šimánek, Karel Žďánský, František Kubec), s nimiž vybudoval vlastní EPR spektrometr, a začal s experimentálním výzkumem příměsných atomů v iontových krystalech. V pionýrských podmínkách se provádělo měření při teplotě kapalného helia, které se přiváželo z nedalekého Fyzikálního ústavu a v plynném stavu se vracelo v meteorologických balonech. V té době vznikla řada nových experimentálních prací, z nichž asi nejvýznamnější jsou práce na feroelektrických krystalech SrTiO3 а ВаТiOЗ, které vyvolaly velký zájem prof. K. A. Mullera. Ten na těchto systémech s perovskitovou strukturou později učinil slavný objev vysokoteplotní supravodivosti.
S Evženem Šimánkem z Fyzikálního ústavu, spolupracoval Zdeněk hlavně na teorii kovalence příměsných atomů v iontových krystalech. Jejich společné publikace došly vysokého ocenění u profesora R. Orbacha na UCLA, který je oba postupně pozval na dlouhodobý pracovní pobyt. Zdeněk s rodinou odjel do Kalifornie v r. 1966. Zaznamenal řadu vynikajících úspěchů, podařilo se mu realizovat první podvojnou nukleární-paramagnetickou rezonanci (ENDOR) s hydrostatickým tlakem a první EPR na prvcích vzácných zemin v kovech. Později se jeho vědecký zájem soustředil na kvantově mechanické tunelování elektronů bariérami na rozhraní kov-polovodič a kov-izolátor-polovodič a postupně přešel k výzkumu povrchů pevných látek.
V roce 1971 se Zdeněk vrátil do Ústavu radiotechniky a elektroniky ČSAV. Stalo se tak v době normalizace a po dlouhých 10 let nemohl vůbec zhodnotit získané mezinárodní uznání ani nabízené příležitosti. Víceméně šťastnou náhodou se mu v roce 1974 podařilo získat prostředky na vybudování hmotového spektrometru sekundárních iontů (SIMS) a díky tomu se mohl plně věnovat studiu ionizačních procesů při rozprašování iontů z povrchu pevných látek.
Na základě dosažených výsledků byl v roce 1981 pozván na půl roku Prof. H. Oechsnerem na univerzitu v Clausthalu a bylo mu povoleno pozvání přijmout. Od roku 1981 je také pravidelně zván na mezinárodní konference o fyzice povrchů pevných látek. Od roku 1985 úzce spolupracoval s Frof. G. Falconem z University of Calabria na teoretických problémech interakcí nízkoenergetických iontů s elektrony na povrchu pevných látek.
Po roce 1989 opakovaně navštěvoval a pracoval ve spolupracujících zahraničních laboratořích v Itálii (Prof. G. Falcone, University of Calabria, Arcavacata Di Rende), Německu (Prof. H. Oechsner, University Kaiserslautern), Rakousku (Prof. F. Aumayr, TU Wienna) a ve Spojených Státech (Prof. J. A. Yarmoff, University of California, Riverside).
Když byla v roce 1994 založena Učená společnost ČR, stal se Zdeněk jejím zakládajícím členem, jako projev uznání jeho zcela mimořádných výsledků dosahovaných i v průběhu celé normalizace.
Byl pro nás příkladem a inspirací, co je v životě důležité a jak se zachovat ve složitých životních situacích.
Zdeněk Šroubek patřil bezesporu k nejnadanějším fyzikům současné doby. Kromě toho byl také milý, společenský, kamarádský a stále mladý člověk. Pokud byste, před lety, někde v divokých horách potkali sympaťáka, hledajícího spolu se svými čtyřmi syny horského orla nebo jiné velké opeřené dravce, mohl by to být s velkou pravděpodobností on.
Jiří Zavadil a Vladimír Kuzmiak
S využitím článku Karel Žďánský a kol.: Československý časopis pro fyziku, 42, 5-6, 1992, a rozlučkové řeči, kterou pronesl Jiří Zavadil jménem ústavu na pohřbu 10. 10. 2025 u sv. Terezie na Kobyliském náměstí.