Historie ústavu

Vznik ústavu v 50. letech

Založení Ústavu fotoniky a elektroniky Akademie věd České republiky (ÚFE AV ČR) je úzce spjato s obdobím slučování mimouniverzitních výzkumných pracovišť v čele s Českou akademií věd a umění (1890) do jediné organizace, Československé akademie věd (ČSAV) v roce 1952. V této době totiž vznikala i řada zcela nových pracovišť. Prezidium ČSAV přijalo rozhodnutí o zřízení Ústavu teoretické radiotechniky (ÚTR) v roce 1953.

Vlastní činnost byla zahájena 1. října 1954, oficiálním datem vzniku ústavu je 1. leden 1955 a záhy došlo k přejmenování na Ústav radiotechniky a elektroniky (ÚRE). Pod tímto názvem ústav působil v dlouhém období let 1955 – 2006. Prvním ředitelem ústavu byl jmenován Sergej Djaďkov. Spolu s ním přišla do ústavu skupinka odborníků z průmyslového výzkumu stabilních oscilátorů a statistických metod v radiotechnice. Dále se k ústavu připojila řada významných osobností z oblastí teorie obvodů, přesného měření času a šíření elektromagnetických vln. Již na počátku své činnosti v roce 1957 ústav zaujal světovou pozornost úspěšným měřením Dopplerova jevu u první umělé družice Země, sovětského Sputniku. Úspěšná byla také účast na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu, kde ústav vystavoval samočinný počítač na principu pravděpodobnosti a přístroj pro rezonanční transformaci signálů. Oba exponáty byly oceněny zlatými medailemi.

Na konci roku 1955 měl ústav 36 pracovníků (z toho 16 vědeckých), rok poté byly příslušné počty 71 (19) a v roce 1960 dokonce 180 (30). V roce 1959 odchod skupiny 11 pracovníků přispěl ke vzniku nového samostatného pracoviště, které vytvořilo základ Ústavu teorie informace a automatizace (ÚTIA) ČSAV.

V prvních letech své činnosti neměl ústav vlastní budovu a jeho pracoviště byla na 14 různých místech v Praze, z nichž největší bylo v nové budově Geofyzikálního ústavu ČSAV na Spořilově. Záhy začala výstavba nové budovy v Kobylisích, kam se jednotlivá pracoviště začala přesouvat od roku 1960.

60. léta ve znamení přesunu do nové budovy, spuštění maseru a laseru a první laserové operace oka

Přesun do nové budovy byl významný krok pro rozvoj experimentálních výzkumných vybavení. Tak například mohlo dojít k umístění prvního etalonu pro přesná měření času a frekvence se stabilním krystalovým oscilátorem do teplotně stabilizované, 14 metrů hluboké šachty vystavěné v nové budově. Jiří Tolman, vůdčí osobnost ve výzkumu generace a měření přesného času a kmitočtu, povzbudil několik spolupracovníků k zahájení výzkumu kvantové elektroniky s cílem vyvinout kvantový generátor mikrovlnného záření – maser (Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation). Spuštění maseru na molekulách čpavku se skupině vedené Viktorem Trkalem podařilo 26. března 1963, byl to druhý československý maser, první byl spuštěn 12. 2. 1962 na Vojenské akademii v Brně za účelem vývoje přesnějších radarů. Paralelně, byť pouze jako vedlejší směr výzkumu, probíhal od r. 1961 vývoj rubínového laseru. Stimulovaná emise byla pozorována již v roce 1962, avšak průkazná měření překonání laserového prahu podle článku Theodora Maimana provedli Jan Blabla s Alenou Jelínkovou až začátkem května 1963. Vzápětí provedli první československou veřejnou ukázku laseru v Planetáriu ve Stromovce. Jan Blabla a jeho kolegové později sestavili několik plynových laserů: He‑Ne (červen 1964), výkonový CO₂ (1966), N₂ (1966) a He ‑Cd (1970) laser. V roce 1964 byla v našem ústavu provedena ve spolupráci s Fakultní nemocnicí na Bulovce první oční laserová operace u nás. Příběh vzniku laserového oftalmokoagulátoru je tématem krátkého dokumentárního filmu (viz www.ufe.cz/70).

Ústav byl od samého počátku koordinujícím pracovištěm URSI (Union Radio‑Scientifique Internationale) za Československo. Předsedou Československé sekce byl profesor Stránský a Petr Beckman byl generálním sekretářem. Petr Beckman byl členem užšího vedení ÚRE a vedoucím oddělení „Šíření elektromagnetických vln“ (Propagation of Electromagnetic Waves). Po emigraci Petra Beckmana do USA byli v roce 1963 pracovníci jeho oddělení převedeni do Geofyzikálního ústavu ČSAV.

Začátkem roku 1963 byl jmenován novým ředitelem ústavu Václav Zima. Provedl zásadní změny ve struktuře a vědeckém zaměření ústavu. Jak již bylo zmíněno, Oddělení šíření elektromagnetických vln bylo převedeno do Geofyzikálního ústavu ČSAV a na druhou stranu do našeho ústavu byla zahrnuta část bývalé laboratoře optiky ČSAV, zabývající se výzkumem materiálů pro infračervenou optiku. Později, v roce 1965, byla do ústavu převedena z Fyzikálního ústavu ČSAV skupina pro výzkum ferroelektrických monokrystalů a jejich aplikace v elektronice. V souladu se světovým pokrokem na poli mikroelektroniky, optoelektroniky a kvantové elektroniky se značná část kapacity ústavu soustředila na výzkum orientovaný k technologii polovodičů, optickým komunikacím a fyzice. Výrazným rysem etapy ředitele Zimy byla orientace na praxi, včetně zavádění provozů prototypové výroby. Ve východní části suterénu hlavní budovy byla výroba plošných spojů, v budově střediska služeb nad jídelnou bylo v 70. letech přistavěno třetí podlaží pro montáž elektronických zařízení a v 80. letech měl být budován nový pavilon pro prototypovou výrobu laserových diod. Čtyřpodlažní budova měla stát v severní části areálu za montovanou dvoupodlažní stavbou z dřevěné lepené konstrukcí firmy Tesko, ve které dlouhou dobu sídlil Ústav fyziky plazmatu. Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy však omezil výšku stavby s ohledem na výšku tehdy sousední budovy směrem k vozovně Kobylisy na dvoupodlažní, navíc nařídil zbourání tzv. „Tesko‑baráku“. Rovněž požadavek na rychlý náběh prototypové výroby laserových diod vedl k úpravě původního záměru, kdy nový pavilon byl určen pro technicko‑hospodářskou správu ústavu a polovodičové zdroje záření byly připravovány v hlavní budově. 

Teorie obvodů byla součástí výzkumného zaměření ústavu od dob jeho založení. Na počátku se jednalo o výzkum teorie kaskády dvoubranů, teorie elektrických filtrů a teorie nelineárních obvodů a oscilátorů. Později byl výzkum koncentrován na diskrétní a digitální zpracování signálu, zvláště na digitální filtry, diskrétní Fourierovu transformaci a spektrální a kepstrální analýzu. V roce 1981 se malá výzkumná skupina začala věnovat analýze řeči, jejímu kódování a syntéze. Od samých začátků tato skupinka spolupracovala s ústavem jazyka českého filozofické fakulty Univerzity Karlovy, s Ústavem teorie informace a automatizace ČSAV a řadou průmyslových pracovišť. V roce 1987 byla těmto výzkumným týmům udělena cena Československé akademie věd za jejich příspěvek k výzkumu kódování řeči. V roce 1975, kdy byl vedoucím oddělení Mirko Novák, odešel Mirko Novák s větší částí oddělení z ÚRE a v nově budovaném areálu ČSAV na Mazance založil nové Centrální výpočetní středisko (CVS) ČSAV – dnešní Ústav informatiky AV ČR.

Úsilí věnované přesnému času a frekvenci přineslo světově uznávané a využívané výsledky. Především metoda časového transferu s pomocí synchronizačních impulzů televizního vysílání, kterou navrhnul Jiří Tolman, byla celosvětově používána. V devadesátých letech postupně přebíraly její funkci systémy GPS (Global Positioning System).

Věnceslav František Kroupa, který z počátku spolupracoval s Jiřím Tolmanem při výstavbě československého centra přesného času a frekvence, se později orientoval na frekvenční syntézu a dosáhl mezinárodního věhlasu. Jeho kniha „Frequency Synthesis: Fundamentals and Measurements“, vydaná v roce 1973, byla první knihou vydanou na toto téma ve světě. Za svůj vědecký přínos byl v roce 2003 oceněn Machovou medailí Akademie věd.

Od poloviny šedesátých let se v ústavu rozvíjel obor optoelektroniky. Náš ústav byl v té době jedním z nemnoha pracovišť ve světě, kde se prováděl výzkum, návrh a výroba GaAs elektroluminiscenčních numerických displejů. Původní návrh displeje, navíc v kontextu s nastupující digitální technikou, vzbudil značný mezinárodní ohlas.

Výzkum fyzikálních vlastností elektroluminiscenčních prvků byl prováděn od roku 1967 do konce osmdesátých let. K výrobě GaP substrátů pro elektroluminiscenční zdroje v červené oblasti viditelného spektra se používala heteroepitaxe z plynné fáze. Tato metoda byla dále vylepšena zavedením epitaxe z kapalné fáze pro přípravu heterostruktur. V roce 1979 byla pozornost přesunuta na polovodičové zdroje záření pro optické komunikace. Aktivity byly soustředěny do dvou směrů: v prvním šlo o AlGaAs/GaAs systém pro 0,8 μm telekomunikační okno a ve druhém o InGaAs/InP systém pro provoz v oknech 1,3 μm a 1,55 μm. V roce 1981 bylo dosaženo kontinuální emise záření na vlnové délce 0,8 μm při pokojové teplotě v AlGaAs/GaAs laseru. Na vlnové délce v pásmu 1,3 μm se tak stalo v roce 1988 a rok poté v pásmu 1,55 μm.

Pro charakterizaci připravených polovodičových materiálů a struktur byly rozvíjeny metody pro studium jejich elektrických a optických vlastností. Mezi nejvýznamnější lze zařadit kapacitní transientní spektroskopii hlubokých hladin (DLTS, Deep‑Level Transient Spectroscopy), studium teplotně závislého Hallova jevu (Temperature Dependent Hall Effect) a nízkoteplotní PL spektroskopii (Low‑temperature Photoluminescence Spectroscopy).

Již od roku 1974 byla v ústavu rozvíjena Hmotová spektroskopie sekundárních iontů (SIMS‑ Secondary Ion Mass Spectroscopy), která představuje významnou metodu pro studium povrchů pevných látek. Zvláštního mezinárodního uznání dosáhl Zdeněk Šroubek svými příspěvky jak k experimentálnímu rozvoji metodiky, tak zejména k porozumění procesu přenosu elektrického náboje při rozprašování iontů z povrchu pevných látek.

V oblasti koherentní optiky bylo vyvinuto několik specifických metod pro výzkum deformací a mechanických vibrací různých objektů, příp. popis jejich tvarů s použitím holografické topografie. Holografické difrakční mřížky, jako výhodná alternativa mechanicky rytých mřížek, byly vyráběny a dodávány pro speciální optická zařízení v průmyslu. Byla učiněna řada originálních příspěvků k teorii holografického zobrazování, světové prvenství má např. myšlenka fokusujících vázaných mřížek. Výzkum holografie je spjat zejména s prací Miroslava Milera.

Začátek výzkumu technologie optických vláken v Československu 70. letech

V roce 1977 byl zahájen vývoj integrované optiky, tj. výzkum nejrůznějších vlnovodných prvků pro dělení, slučování, řízení a zpracování optických signálů. Byla vyvíjena teoretická analýza šíření světla v planárních a kanálkových vlnovodech, zvláště s ohledem na anizotropii substrátu a elektrooptické a akustooptické interakce. Byly vypracovány metody návrhu, jakož i přípravy litografických masek potřebných k experimentální práci.

Na konci 70. let, v souladu se světovými trendy v optických komunikacích, se začalo několik týmů v ústavu zabývat přípravou a charakterizací optických vláken. Koncem 80. let pak spojené úsilí našeho ústavu a Ústavu chemie skelných a keramických materiálů AV ČR vyústilo v ucelenou metodickou a technologickou základnu pro optické komunikace v Československu. To zahrnovalo např. fyzikální modely pro řízení přípravy gradientních optických vláken, unikátní zařízení pro měření průměru vlákna při tažení a pro automatickou kontrolu procesu tažení vlákna. Tyto výsledky byly podloženy rozsáhlým teoretickým a experimentálním výzkumem šíření světla ve vláknech (jak pro komunikace, tak pro senzorové aplikace), výzkumem technologie vláknových komponent a metod pro charakterizaci optických vláken. Zvláštní pozornost byla věnována výzkumu polarizaci zachovávajících vláken s napěťovými prvky.

Transformace Akademie věd po listopadu 1989

Ukončení totalitního režimu a návrat demokracie do naší země v roce 1989 nastartoval řadu pozitivních změn v Akademii věd a jejích ústavech. Již v roce 1990, na samém začátku nové éry, byla zvolena vědecká rada ústavu, orgán, který se aktivně podílel na řízení ústavu. Ředitelem byl jmenován Viktor Trkal. Změny se dotkly rovněž výzkumného programu – důraz byl postupně přesouván od průmyslového a aplikovaného výzkumu k základnímu výtkumu. Otevření se světu s sebou logicky přineslo rozšíření mezinárodní vědecké spolupráce s technologicky nejrozvinutějšími státy a z toho plynoucí obohacení vlastní vědecké práce. Svobodné badatelské prostředí podpořila nově zaváděná cílená podpora výzkumu formou vědeckých grantů. V průběhu let 1990 – 1992 bylo třeba přehodnotit práci všech ústavů ČSAV a zabezpečit jejich činnost po rozdělení republiky přijetím zákona o Akademii věd ČR. Transformace Akademie věd zahrnovala i redukci pracovišť a počtu zaměstnanců. Náš ústav prošel v roce 1992 hodnocením úspěšně, ale, podobně jako ostatní ústavy, musel snížit počet zaměstnanců, a to o jednu třetinu na 128 pracovníků. Od té doby prochází ústav náročným mezinárodním hodnocením pravidelně. V roce 1994 se stal ředitelem Jan Šimša a po jeho dvou funkčních obdobích byl v roce 2002 ředitelem jmenován Vlastimil Matějec.

Od roku 1990 je výzkum soustředěn do tří hlavních oblastí/sekcí – elektronické signály a systémy, fotonika a materiálový výzkum pro optoelektroniku.

Aktivity ústavu po roce 1990

Pro moderní charakterizaci polovodičových vrstev, povrchů a struktur, jakož i skelných materiálů bylo rozvíjeno několik diagnostických metod. Možnosti metody DLTS spektroskopie byly podstatně rozšířeny vývojem vodivostní spektroskopie. Nízkoteplotní PL spektrometr nyní umožňuje provádět citlivá měření s vysokým rozlišením ve spektrálním rozsahu 300 nm – 5000 nm. Možnosti charakterizace byly dále vylepšeny instalací skenovacího elektronového mikroskopu s EDX systémem, který byl nedávno doplněn v ústavu navrženou a zhotovenou katodo‑luminiscencí. Za účelem rozšíření diagnostických možností aparatury SIMS byl vyvinut hmotový průletový spektrometr. Studium nanostruktur a velmi tenkých vrstev vybraných polovodičů bylo prováděno s pomocí balistické, emisní elektronové mikroskopie a spektroskopie, včetně v ústavu vyvinutého skenovacího tunelovacího mikroskopu.

Ve spolupráci s Univerzitou v Manchesteru v Anglii je prováděn experimentální výzkum metastabilních stavů DX center. Bylo zjištěno, že k cínu vztažená DX centra v materiálu AlGaAs vykazují podstatně odlišné dynamické vlastnosti od center vztažených ke křemíku a teluridu. S pomocí DLTS a elektroluminiscenční spektroskopie byly zjištěny nové mechanismy provozní degradace komerčních GaP:N zeleně emitujících diod s vysokou zářivostí. Tento výzkum byl prováděn ve spolupráci s firmou Siemens v Německu.

Vlastnosti hlubokých hladin v polovodičích byly také studovány pomocí teoretických metod využívajících aproximace těsné vazby (tight‑binding), ab‑initio výpočtů nergetických pásových struktur a self‑konzistentní metody Greenových funkcí, které byly ověřeny na výpočtu vakance v Si. Poté byly tyto metody, v rámci studijního pobytu Vladimíra Kuzmiaka na University of California, Irvine, použity k výpočtu hlubokých hladin tzv. DX‑centra v GaAs. V průběhu pobytu byly tyto metody implementovány v nově vznikající oblasti fotonických krystalů a o něco později, v rámci následných společných projektů, i v oblasti metamateriálů, konkrétně cylindrických struktur s negativním indexem lomu, tzv. left‑handed materiálů. Nabyté zkušenosti byly dále zhodnoceny v rámci dlouhodobé spolupráce s University of Lisbon při studiu nelineárních vlastnosti fotonických krystalů a dynamických charakteristik 1D a 2D Bose‑Einsteinových kondenzátů.

Připojení laboratoře technologie optických vláken

V roce 1993 byla k ústavu připojena laboratoř technologie optických vláken, která byla dříve součástí Ústavu chemie skelných a keramických materiálů. Toto rozhodnutí posílilo výzkum ústavu na poli optických vláken, neboť program laboratoře je soustředěn na materiálový výzkum optických vláken pro vláknové lasery, telekomunikace a chemické senzory. Jsou zde zkoumány fyzikálně-chemické principy přípravy mnohovrstevnatých optických struktur s využitím metody chemické depozice z plynné fáze a metod sol-gel. Ve spolupráci s francouzskými univerzitami Ecole Central de Lyon a University of Jean Monnet, Saint Etienne, byly vyvíjeny nové typy senzorových vláken, jako jsou sektorová vlákna, vlákna s invertovaným gradientním profilem indexu lomu a vlákna z měkkých optických skel. Rovněž jsou zkoumány speciální polymerové a xerogelové pokryvy schopné měřit velmi malé koncentrace chemických látek. Započalo se s přípravou mikrostrukturních optických vláken a speciálních vláken s mřížkami s dlouhou periodou (LPG, long‑period gratings).

Pokročilá optická vlákna z laboratoře technologie optických vláken tvoří do značné míry základnu pro výzkum ve skupině nelineární vláknové optiky, zaměřený na generaci, zesilování a nelineární šíření ultrakrátkých pulzů v optických vláknech. Byly navrženy nové metody přípravy dvoujádrových vláken a dvouplášťových vláken dopovaných prvky vzácných zemin pro vláknové lasery a zesilovače. Tato vlákna jsou v ÚFE připravována a experimentálně testována. Jsou vyvíjeny softwarové nástroje pro teoretickou analýzu a návrh vláknových zesilovačů dopovaných prvky vzácných zemin (erbiem, erbiem-yterbiem, praseodymem) a ramanovských vláknových zesilovačů. Tyto programy byly rovněž integrovány do komerčního návrhového software kanadskou firmou Optiwave Inc.

Zahájení výzkumu SPR senzorů

Začátkem devadesátých let byl zahájen výzkum senzorů na principu rezonanční excitace povrchových plazmonů (SPR – surface plasmon resonance). První SPR senzor vyvinutý v ústavu v roce 1992 byl založen na měření útlumu úplného odrazu a úhlovém skenování. Brzy poté byl navržen optovláknový SPR senzor a realizována jeho miniaturizace. Dále byly zkoumány SPR senzory založené na integrovaně optických vlnovodech, především na vlnovodech připravených iontovou výměnou.Na konci devadesátých let byl studován jev rezonance povrchového plazmonu na difrakčních mřížkách. Tyto studie inicializovaly nový výzkumný program zacílený na mnohakanálové SPR senzory založené na difrakčních mřížkách. V roce 2002 tento program vyústil v unikátní vícekanálový SPR senzor, založený na spektroskopii povrchových plazmonů na matici difrakčních mřížek umožňující provádět přes 100 měření současně. Unikátní SPR senzorové platformy vyvinuté v ÚFE byly využity k detekci a kvantifikaci různých chemických a biologických látek důležitých pro lékařskou diagnostiku (biomarkery, hormony, protilátky), monitorování znečištění životního prostředí (pesticidy) a kontrolu kvality potravin (detekce patogenů a toxinů). Za samostatnou zmínku stojí SPR senzory vyvíjené a využívané ve spolupráci s Ústavem hematologie a krevní transfúze v Praze pro studium a diagnostiku onko‑hematologických onemocnění.

Období po roce 2000

V roce 2005 byl přijat zákon č. 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných institucích, kterým se radikálně změnilo právní postavení ústavu – z příspěvkové organizace na veřejnou výzkumnou instituci – a tím pracoviště získalo i větší samostatnost. Implementace zákona nastávala postupně a administrativních změn bylo využito i pro změnu názvu, který je s platností od 1. ledna 2007 Ústav fotoniky a elektroniky AV ČR, v. v. i. Význam fotoniky a optiky v zaměření ústavu, které byly bez ohledu na název zásadní již od šedesátých let XX. století, je tak promítnut do jeho názvu. Byla zřízena Rada instituce, mezi jejíž kompetence patřily především koncepční a vědecko‑organizační otázky, a Dozorčí rada, sloužící pro dohled zřizovatele, zejména v otázkách ekonomických a majetkových. Byl sjednocen základní formát výročních zpráv, které od roku 2007 nahradily více či méně pravidelné dvouročenky ústavu. 

Velká pozornost je dlouhodobě věnována hodnocení výzkumné činnosti ústavu organizované Akademií věd AV ČR v pravidelných pětiletých cyklech. Toto hodnocení zajišťuje komplexní, mezinárodní a nezávislé posouzení činnosti pracovišť a poskytuje vedení pracoviště i jednotlivým výzkumným týmům formativní zpětnou vazbu pro řízení a další rozvoj pracoviště. Po roce 2012 tak s ohledem na doporučení vzešlá z předchozích hodnocení došlo k restrukturalizaci ústavu. Restrukturalizace se projevila jednak ve zjednodušení řídicí struktury, byla zrušeny sekce jako střední mezičlánek řízení mezi vedením ústavu a výzkumnými týmy, jednak došlo k utlumení výzkumných problematik syntézy řeči a technologie epitaxního růstu polovodičových vrstev z kapalné fáze (LPE), která se částečně propojila s oddělením diagnostiky materiálů a vznikl tým přípravy a charakterizace nanomateriálů. Výzkumná problematika zpracování signálu se transformovala do juniorského týmu bioelektrodynamiky. Týmy vlnovodné fotoniky a technologie optických vláken se spojily do velkého týmu vláknových laserů a nelineární optiky, který rozvíjí tradiční rozsáhlou infrastrukturu ústavu pro výzkum vláknových laserů a technologie optických vláken. Tým optických biosenzorů a přesného času a frekvence zůstaly zachovány v původní podobě s tím, že u týmu přesného času byla akcentována jeho funkce servisní laboratoře Státního etalonu času a frekvence. V roce 2017 vznikl další juniorský tým nanooptiky, který založil Marek Piliarik po svém několikaletém postdoktorském pobytu v Max‑Planck‑Institut für die Physik des Lichts v Erlangenu.

V posledních dvou dekádách byla věnována velká pozornost modernizaci a rekonstrukcím laboratoří. První vlaštovkou byla rekonstrukce laboratoře výkonových vláknových laserů v prostorách dřívější výroby plošných spojů v suterénu v letech 2002–2003. Největším investičním počinem pak byl vznik laboratoře nanotechnologií, využívané především týmy optických biosenzorů a nanomateriálů, která byla dokončena v roce 2013. 

Významná ocenění a projekty po roce 2000

Připomeneme několik mimořádně významných projektů, ocenění a organizačních úspěchů. ÚFE organizuje řadu konferencí, mezi nejvýznamnější patří náš podíl na organizaci sympozia Optics+Optoelectronics profesní společnosti SPIE, což je jedna z největších událostí v oboru optiky a optoelektroniky ve střední Evropě. Od roku 2007 se pořádá každý druhý rok v Praze a alternuje tak se sympoziem SPIE Photonics Europe v Bruselu nebo ve Štrasburku. Největší dílčí konferencí co do počtu příspěvků a účastníků je konference Optical sensors vedená Jiřím Homolou, který v letech 2013, 2015 a 2017 předsedal i celému sympoziu. Vědci z ÚFE pravidelně předsedají několika dalším dílčím konferencím sympozia, Jiří Čtyroký konferenci o integrované optice, Vladimír Kuzmiak o metamateriálech, Pavel Peterka o speciálních optických vláknech a Ivan Kašík workshopu o technologii optických vláken. Z významných velkých konferencí pořádaných přímo ÚFE uvedeme konferenci European Conference on Integrated Optics v roce 2003 (předseda Jiří Čtyroký); Europt(r)ode v r. 2010 (předseda Jiří Homola) a Workshop on Specialty Optical Fibers and Their Applications v r. 2025 (WSOF, předseda Pavel Peterka).
Nejvýznamnější ocenění jsou spojena především s osobností Jiřího Homoly, který byl ředitelem ÚFE v letech 2012‑2021. Jiří Homola patří dlouhodobě mezi nejcitovanější vědce v České republice, je laureátem nejvýznamnějšího českého vědeckého ocenění Česká hlava (2009), Ceny ministra školství, mládeže a tělovýchovy za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje (2014) a dalších významných národních i mezinárodních ocenění. V roce 2012 byl zvolen Fellow členem společnosti SPIE, v letech 2022–2024 byl místopředsedou Rady pro výzkum, vývoj a inovace Vlády ČR. Z dalších ocenění zmíníme zvláštní ocenění předsedy Grantové agentury ČR (GAČR) za projekt Radana Slavíka na výzkum vláknových mřížek (2010), cenu ministra školství pro Miroslava Karáska (2007), kterou získal s kolegy ze sdružení CESNET za výzkum optických vláknových zesilovačů, a dvě ceny za projekty Technologické agentury ČR (TAČR) za projekty Pavla Honzátka, a to v roce 2013 za projekt „Optický paketový přepínač“ a v roce 2020 za projekt „Thuliové vláknové lasery pro průmyslové a medicínské aplikace“.

V posledních dvou desetiletích řešily výzkumné týmy ÚFE široké spektrum projektů. Velmi si ceníme velkých výzkumných projektů, jako jsou projekty EXPRO GAČR „Nové biofotonické nástroje pro studium buněčných procesů“ (Jiří Homola) a „Sub-THz chipová zařízení pro řízení proteinových nanopřístrojů“ (Michal Cifra), projekt ERC‑CZ „Optické zobrazování dynamiky jednotlivých proteinů“ (Marek Piliarik), projekt Národního centra pro výzkum rakoviny (NÚVR, Jiří Homola a Markéta Bocková), a prestižních mezinárodních projektů, jako jsou projekty „Tactical Advanced Laser Optical Systems“ obranných agentur Evropské unie (Pavel Honzátko). Další důležitou skupinou jsou projekty podpořené z evropských strukturálních fondů. V počátcích nebyly finanční prostředky z těchto programů pro ÚFE dostupné, protože byly určené pro pracoviště mimo Prahu. Od roku 2024 řešíme 4 velké projekty financované v rámci operačního programu Jan Amos Komenský výzvy „Špičkový výzkum“, přičemž projekt LasApp zaměřený na propojení a rozvoj českých center v laserové technice ÚFE dokonce koordinuje (tým vláknových laserů a nelineární optiky). Kromě toho se podílíme na projektech AMULET (tým optických biosenzorů), QUEENTEC (především tým přesného času) a SenDISo (tým nanooptiky). Projekty OP JAK představují od r. 1989 svým rozsahem mimořádnou příležitost pro rozvoj výzkumu ÚFE, především co se týká rozvoje výzkumné infrastruktury, národní a mezinárodní spolupráce a excelentních výzkumných programů.

Ředitelé ústavu

• 1954 – 1963: Ing. dr. Sergej Djaďkov, DrSc.
• 1963 – 1989: prof. Ing. Václav Zima, CSc.
• 1990 – 1994: RNDr. Viktor Trkal, CSc.
• 1994 – 2002: Ing. Jan Šimša, CSc.
• 2002 – 2012: Ing. Vlastimil Matějec, CSc.
• 2012 – 2021: prof. Ing. Jiří Homola, CSc., DSc.
• 2021:  Dr. Ing. Pavel Honzátko, doc. Ing. Pavel Peterka, Ph.D.
• 2022 – dnes: doc. Ing. Pavel Peterka, Ph.D.

Přečtěte si…